Písničkový vlak

Jak už to tak bývá, v pátek se po..alo, co šlo. Autobus Student agency, který jsme měli zaplacený nám ujel, protože jsme stěhovali Matějovo věci k nám(v neděli ráno by mu je jinak vyházeli před ubytovnu - těch pár hodin by jim totiž udělaly důlek do podlahy). Následný vlak do Prahy nám málem taky ujel, ale stihli sme to - ale neměli sme nakoupený jídlo. Nezbylo než doufat, že se v blízkosti nádraží dá večer slušně nakoupit. Celou cestu sme strávili většinou spánkem na chodbičce vagonu, rozvalení tak, že po nás museli všichni cestující i průvodčí šlapat.

Přesto jsme do Prahy dorazili, v pořádku nakoupili jídlo, a připojili se k početné skupině trampů, v čele s Tonym, Sejčkem a jejich partou. Po kouení lístku se odebral zelený houf do vagonu vlaku na Dobříš. Ale jelikož to byl šťastný den, tak jsme se já, Matěj a ještě pár šťastlivců nevešli do horního patra vagonu, kde byla většina kamarádů a kde se hlavně hrálo, a zůstali sme sami dole. To nás neodradilo, hráli jsme dole, pro potěchu nás šesti a jedné babičky, která neustále mačkala tlačítko otevírání dveří, aby nás slyšela. Pak přišel přestup. České Dráhy nezklamaly, a neposílily spoj, takže v malém červeném osobáčke bylo namačkáno 88 lidí s nástroji a bagáží. Podle cedulek na stěnách se nás tam mělo vejít ještě cca 6, ale už prostě nebylo kam - lidi stáli, seděli, a Kawi byla dokonce v přihrádce na zavazadla. Naštěstí nikdy nebyl ušlapán.

Po vystoupení se šlo na Empty camp, (mimochodem do dost velikýho kopce) kde už byl připravenej oheň. Party muzikantů se střídaly, a tak se hrálo až do rána. To jsme ale my dva nevěděli - vytuhli sme o půlnic. Když se vstalo, bylo jedenáct, a většina lidí byla už pryč. Spontánně jsme se rozhodli změnit plán. Původně se mělo vyrazit po vlastní ose na Studený vrch, kde bylo domluvený spaní na rozhledně, pivíčko a klobásky. Místo toho sme šli s Tonym (kterej měl prej v plánu brzy rodit) na vlak. Ale nejeli sme domu, vystoupili sme v Srbsku a šli na Alcazar.

Tam bylo teprve krásně. V hospůdce pořádná drškovka, místní nefiltrovaný pivo Richtář a velká Kofola za 18 - prostě ráj, navíc okolo spousty dalších vandráků a krásná příroda. Ve třetím patře skal (ano, tam kde sme spali loni v létě já, Šampus, Bára, Piškot, Tribitka a Bifty) je něco jako skalní domeček. Tam byl náš cíl. Došlo se na dřevo, chvíli se blblo s foťákem, a pak zalézt. Asi do půlnoci sme zase hráli, vařili, žrali a hráli. Strašně foukalo, vítr měl určitě 80km/h, v nárazech možná i víc. Odfouklo nám to i hromádku dřeva.... Prostě pravá, nefalšovaná vandrácká pohoda.

V noci pršelo. Co, pršelo, chcalo. A to tak, že strop (2m silná vrstva vápence) prosákla, a nám kapalo na věci - hlavně mě na kytaru. A tak se moje drahá, nejdražší kytara rozlepila. Naštěstí to neni nic vážnýho, trocha lepidla to spraví a popraskanej lak na zvuku neubere, mistr kytarář to zvládne. Cesta domů uběhla mnohem rychleji - už se nespalo na chodbičce, ale hrálo v kupéčku.

Kdo přišel o tuhle akci, přišel o hodně.