Aljašská pošta XXIV
Jako vloni, i letos jsme si nenechali ujít závod Aljašké pošty. Letos ale již jako zástupci T. O. Hanace. K našemu nemalému zklamání, i když malému překvapení, jsme nakonec vyrazili jenom já (Brouk) a Matěj. Naše cesta začala jak jinak, než provokací několika lidí, kteří se nemohli zúčastnit (Bifty a skoro i Tribitka), nákupem jídla v Mercury a jitím na vlak. Tam již jsme se připojili k partě trampů z okolí Jihlavy - Jirčovi, Grizzlimu, Jordánovi a Kubovi. S nimi jsme i čekali několik piv (zde se jedná o časový údaj) ve Strakonicích na vlak na start. Když už jsme se konečně namačkali do toho červeného strojku na lidi, čekali jsme na rychlík z Prahy, který měl spoždění. Ale co, zas tak nám to nevadilo - hrálo se, zpívalo a po celém vagonu kolovala dvoulitrovka piva, kterou kdosi zkonfiskoval v hospodě, jelikož se k ní nikdo nehlásil.
Do Čkyně jsme dorazlili asi v půl jedné, to je půl hodiny po startu. Ale Havran na náš vlak počkal, takže jsme nebyli vůbec znevýhodněni a start se pouze posunul asi o hodinu oproti původnímu plánu. Cesta byla dobrá - měla asi jenom 35km, teplota se pohybovala jenom 8 stupňů pod bodem mrazu, na sníh jste téměř nenarazili a stálá ledová plocha jako vloni nehrozila, pouze jako pasti v podobě nenápadných kluzišť čirého ledu pod jednou nohou směrem do pangejtu. Ale už na začátku nás chytla smůla - stratil jsem baterku. A není opravdu nic lepšího, než v první čtvrthodině celonočního závodu stratit jedinou baterku do týmu. Ale šlo se dál. Směr na první kontrolu jsme si drželi i přes louky lesy a pastviny, a v další vesnici jsme se napojili na jednu skupinu, vybavenou barevnou mapou. S jejich mírnou pomocí jsme dorazili na první kontrolu. Na kapotě auta jsme dostali razítko a nastoupili druhou, nejhorší část trasy - byla strašně dlouhá a celá po asfaltce - z toho zatraceně těžknou nohy. Ale ani těžké nohy a mírné halucinace (oranžové blikající světlo - oba jsme ho viděli, ale nic tam nebylo) nás neodradily od další cesty. V serpentinách, těsně před druhou, a letos poslední kontrolou, nás dostali desperádi. Věděli jsme, že tam jsou - už dlouho jsem říkal, že to je ideální místo na léčku a dokonce jsme z dálky zahlédli i probliknutí baterky. Ale proti tomuhle útoku se nedalo bránit - oba desperádi stáli vedle cesty pod srmkem ve tmě, a prozradil je až výstřel. Kdyby se ukázali, tak je odprásknem jak psy - ale takhle bysme potřebovali noční vidění. No nic, letos se desperádi činili - ze 136 lidí jich prošli jenom 26. Hezký. Ale šli jsme dál, vlastně jsme přišli jenom o 20 dolarů. Na poslední kontrole jsme obsadili 27. a 28. příčku a těsně před cílovou vesnicí, jsme předešli skupinu asi šesti lidí. Náš druhý dech byl nedostižný.
Svítání nás zastihlo v cílové vesnici -Radošovice. Ale tam se ozvala naše smůla a blbá mapa. V mapě 1:50000 se v malé vesnici těžko vymotáte, navíc, když řeky vypadají jako cesty. A tak jsme špatně zahli, pak to střihli přes louku a narazili na řeku Volyňku u jezu. Překročili jsme náhon a vydali se podél břehu, směrem k vesnici - logicky musíme narazit na most. V celý pitomý vesnici je ale jenom jeden most přes řeku - a ještě k tomu je za vodou. Ano, za vodou. Těsně před tim mostem se totiž zleva objevila ta pitomá strouha a my se tím pádem ocitli na ostrově, který je necelý kilometr dlouhý, a koukali jsme se na ten pitomej most - přes vodu. To nás dostalo. A tak, vysíleni fyzicky a psychicky, jsme se rozhodli brodit Volyňku. Cca 10 kroků široký tok jsme přebrodili, vystoupili na led a na kamenný břeh, osušili, obuli a ..... Matěj zjistil, že nemá revolver. A tak brodil znovu tam a zpět. Naštěstí ho našel. Ale zbylé dva kilometry cesty už byly opravdu smrtící - rovná dlouhá ulice, a cíl je na konci vesnice.
Kvůli asi 1,5 hodiny trvajímu zpoždění v Radošovicích, jsme dorazili až 46. a 47. Ale i tak je to dobrý výsledek. Dali jsme si čaj s rumem, grog a šli spát. Odpoledne nás probudili a začal country bál, hazardní hry, jídlo a tak. Dali jsme si dršťkovku, a já sem se zúčastnil první soutěže - na zručnost. No, nepovedlo se. Házeli jsme vlasťovkou z papíru, která musela být přesně podle plánu a musela projít technickou přejímkou. Já jí dodělal s pomocí pořadatele jako poslední, a pak mi ta mrcha zahla (myslim tu vlaštovku, a zahla směrem ke stolům). Nikoho nezajímalo, že můj druhý, nesoutěžní hod, skončil asi o 5 metrů dál než ten vítězovo. Ale v další dosciplíně jsme si to vynahradili.
Celkem šest lidí se zůčastnilo soutěže v rychlojezení, z toho dvě dívky a dva zástupci T. O. Hanace - a oba jsme byli favoriti. Na menu letos byly 4 kopce rizota se sýrem a okurkou a půl litru piva. Kdo mě zná, tak chápe, že hlavně to pivo se mi zdálo jako nepřekonatelná překážka. No, jídlo dokončil první Matěj a začal do sebe soukat pivsona (muselo se totiž nejdřív jíst a pak pít). Když byl asi v půlce půllitru, tak jsem dojedl a téměř na ex jsem vyprázdnil většinu toho svého. Ale on mě viděl, a tak dokončil pití o jeden doušek dřív než já.
ANO PŘÁTELÉ, T. O. HANACE MÁ DRŽITELE PLACKY ZA RYCHLOJEZENÍ Z ALJAŠSKÉ POŠTY 2012!!!!!!!!! GRATULUJEME MATĚJI!!!!!
O půlnoci jsme měli moc málo peněz na dražbu, a tak jsme jenom tak cmrndali - ale každý jsme si něco vycmrndali. Matěj má šňupací tabák za 20 dolarů a já mám za stejnou sumu vojenské ponožky v MOJÍ VELIKOSTI.
V neděli jsme se vydali na vlak do Strakonic, vystříleli cestou většinu nábojů a akce skončila. Za rok se jede zas!!!
Tady jsou fotky z Aljašky: Fotogalerie
ahoj
Brouk